S rostoucím tlakem na udržitelnost podnikání se zvyšuje i zájem investorů o otázky týkající se potenciální odpovědnosti v oblasti životního prostředí. Je vhodné tyto aspekty promítnout do smluvní dokumentace.
Při vyjednávání podmínek majetkových transakcí bývají environmentální aspekty upozaďovány před ekonomickými výhodami transakce. Odpovědnost v oblasti životního prostředí však může mít na tyto ekonomické výhody zásadní negativní dopad, a to ať už se akvizice týká nabytí podílu ve společnosti, obchodního závodu anebo jednotlivě určených věcí. Strany by tedy měly aspekty odpovědnosti v oblasti životního prostředí podrobně upravit v transakční dokumentaci a smluvně zajistit případný přenos rizik.
Environmentální odpovědnost nabývá na významu zejména v případě déle působících provozních zařízení, u nichž není dokonale dokumentován a zachycen vliv jejich provozu na životní prostředí. Ani podrobné prověrky v oblasti životního prostředí nemusí nutně eliminovat veškerá rizika smluvních stran a některé skryté aspekty související s ekologickými zátěžemi mohou zůstat skryty. Vzhledem k obtížné zjistitelnosti a latentní povaze rizik se tyto aspekty týkají zejména znečištění půdy nebo povrchových a podzemních vod.
Výchozí pozice a zájmy účastníků transakce jsou přitom odlišné. Prodávající obvykle touží převést věc „tak, jak leží“ a nenést žádné náklady způsobené skrytými ekologickými zátěžemi. Kupující naopak usiluje o nabytí věci bez rizika a bez závad, které by mohly jakkoliv ohrozit jeho ekonomické výhody spojené s nabytím majetku. Níže se tedy pokusíme rozebrat jednotlivé druhy odpovědnosti v oblasti životního prostředí a na ně dopadající smluvní úpravu s rozborem výhodnosti pro kupujícího a prodávajícího. Zvláštní roli při smluvním transferu rizik budou hrát zejména prohlášení smluvních stran, slib odškodnění anebo vyloučení odpovědnosti.
Povinnost k nápravě ekologické újmy
Povinnosti k prevenci a nápravě ekologické újmy jsou zvláštní instituty zavedené zákonem č. 167/2008 Sb., o ekologické újmě. Povinnost učinit nápravná opatření lze specifikovat tím, že nespadá do oblasti správního trestání, nýbrž je charakteristická objektivní restituční povinností, z níž není oprávněna jednotlivá osoba, ale spíše samotné „životní prostředí“. Za okamžik vzniku povinnosti k učinění nápravných opatření lze považovat vznik nebo zjištění ekologické újmy ze strany provozovatele zařízení, přičemž ekologickou újmu lze v tomto smyslu považovat za protiprávní stav, jemuž je provozovatel zařízení povinen předcházet ve smyslu § 6 zákona o ekologické újmě. V této souvislosti lze tedy povinnost učinit nápravná opatření převážně považovat za odpovědnostní povinnost, jelikož v konkrétním případě zpravidla směřuje k nápravě protiprávního stavu, který vznikl porušením povinností předcházet ekologické újmě.
Dle § 3 odst. 3 zákona o ekologické újmě přecházejí povinnosti na právního nástupce provozovatele zařízení. Přechod provozu zařízení lze tedy považovat i za samotnou skutečnost, s níž je přechod povinnosti spojen. Tento princip objektivní odpovědnosti je prolomen v případě ekologické újmy způsobené na chráněných druzích volně žijících živočichů nebo planě rostoucích rostlin či na přírodních stanovištích, kdy společně s provozovatelem zařízení spoluodpovídá i samotný škůdce. Ohledně samotného škůdce může být sice zpravidla uplatněn postih ve smyslu § 12 zákona o ekologické újmě, nicméně restituční povinnost i tak tíží primárně provozovatele zařízení. Z pohledu majetkových transakcí je tedy podstatné, že restituční povinnost k nápravě ekologické újmy obecně přechází na nového provozovatele zařízení, při jehož provozu došlo vlivem sledované činnosti k ekologické újmě. Kupující v takovém případě může být motivován do kupní smlouvy výslovně zakotvit povinnost prodávajícího odškodnit kupujícího za jakékoliv náklady, výdaje nebo újmu, které mu vzniknou v souvislosti s plněním nápravných opatření. V této souvislosti není vyloučeno ani zavedení smluvní pokuty, která má na jednu stranu plnit paušalizovanou reparační funkci za náklady vynaložené s nápravnými opatřeními, na druhou stranu utvrdit prohlášení prodávajícího o stavu a bezvadnosti nabývané věci.
Prodávajícím lze na druhou stranu doporučit, aby do smlouvy zahrnuli prohlášení kupujícího o vědomosti ekologického stavu pozemku a případné vzdání se odpovědnosti za náklady spojené s odstraňováním ekologické újmy. Dalším smluvním přístupem je též limitace povinnosti k odškodnění prodávajícího za vynaložené náklady, a to buď stanovením nejvyšší možné výše nároků, nebo smluvní úpravou promlčecí lhůty.
Dalším aspektem odpovědnosti týkající se ekologické újmy je rovněž odpovědnost za přestupky spojené s porušením povinností uložených zákonem o ekologické újmě, zejména opomenutím povinností učinit preventivní nebo nápravná opatření, za které lze uložit pokutu až do výše pěti milionů korun. V případě právnických osob nebo podnikajících fyzických osob lze přitom soudit, že by odpovědnost za tento přestupek přešla na jejich právního nástupce společně s povinnostmi učinit nápravná nebo preventivní opatření. V případě odpovědnosti za přestupek mohou strany dosáhnout přenesení negativních ekonomických následků spojených s uloženým trestem například povinností odškodnit druhou stranu za jakékoliv uložené pokuty, škody nebo související náklady vynaložené v souvislosti s přestupkovým řízením.
Oblast správního a soudního trestání
Dalším aspektem environmentální odpovědnosti je veřejnoprávní deliktní odpovědnost v oblasti přestupkového a trestního práva. Veřejnoprávní odpovědnost za porušení právních norem na ochranu životního prostředí představuje poměrně komplexní systém, jehož skutkové podstaty chrání mnoho oblastí životního prostředí, zahrnujících ochranu ovzduší, vody, krajiny či půdy. Ambicí tohoto článku tedy rozhodně není připravit přehled veškerých přestupků nebo trestných činů, spíše vymezit základní přístupy pro smluvní úpravu transferu negativních dopadů při převodu majetku. Z hlediska smluvní úpravy transferových rizik je nutné vzít v potaz zejména dva aspekty deliktní odpovědnosti, a to zda se jedná o objektivní, či subjektivní odpovědnost a dále zda převodem majetku nedochází rovněž k přechodu deliktní odpovědnosti z titulu právního nástupnictví.
Členění odpovědnosti na subjektivní a objektivní je důležité pro posouzení toho, kdo bude v rámci transakce odpovídat za skutečnost zakládající odpovědnost. V případě subjektivní odpovědnosti je totiž vyžadováno zavinění škůdce (ať už ve formě úmyslu nebo nedbalosti). Pokud bylo protiprávní jednání učiněno prodávajícím, je v zásadě vyloučeno, aby za jeho porušení odpovídal kupující, a to samozřejmě s výjimkou případu, kdy dochází k přechodu odpovědnosti za přestupek nebo trestný čin v důsledku právního nástupnictví. V zájmu prodávajícího je požadovat po kupujícím odškodnění za jakékoliv náklady nebo negativní dopady trestů uložených za přestupky nebo trestné činy v oblasti životního prostředí. V případě objektivní odpovědnosti není vyžadováno zavinění a příčinná souvislost ve vztahu k následku, důležité je pouze naplnění objektivních znaků skutkové podstaty. Vzhledem
k trestněprávní zásadě nulla poena sina culpa tak objektivní odpovědnost přichází v úvahu pouze v případě odpovědnosti za přestupek. Objektivní odpovědnost za přestupky v oblasti životního prostředí tedy zpravidla zatěžuje vlastníky problematických objektů, u nichž je nastolen protiprávní stav odporující závazným standardům v oblasti životního prostředí. Pokud bude řízení o přestupku zahájeno až po převodu objektu, hrozí kupujícímu nebezpečí následků objektivní odpovědnosti za takový přestupek a může se pro takový případ zajistit sjednáním povinnosti postihu vůči prodávajícímu za jakoukoliv újmu, která mu vznikne v důsledku takového přestupku. Výjimku z výše uvedeného představuje princip přechodu odpovědnosti, který bezvýhradně platí pro právnické osoby a v oblasti přestupkového práva také pro podnikající fyzické osoby. Právní skutečností rozhodnou pro přechod odpovědnosti právnických osob je právní nástupnictví, přičemž judikatura dospěla k závěru, že v případě majetkových transakcí půjde o takové případy, kdy je převáděn obchodní závod nebo jeho bonitní část. Ať už se tedy bude jednat o objektivní nebo subjektivní odpovědnost, může kupující vůči prodávajícímu uplatnit postih za jakoukoliv újmu, která mu v důsledku protiprávního jednání prodávajícího vznikne (a toto je také žádoucí do smlouvy výslovně sjednat). Naopak z pohledu prodávajícího je výhodné postih za újmu způsobenou přechodem
takové odpovědnosti výslovně vyloučit. Vzhledem k a priori neznámým regresním nárokům kupujícího vůči prodávajícímu je v zájmu prodávajícího tyto nároky limitovat, a to buď zastropováním výše odpovědnosti, anebo zkrácením promlčecí lhůty. Východiskem pro určení promlčecí lhůty je výměra samotných promlčecích dob v rámci přestupkové a trestní odpovědnosti, kdy pro přestupky je dle účinné právní úpravy stanovena jako nejzazší doba tří let a pro nejzávažnější trestné činy v oblasti životního prostředí doba 10 let. Je však nutné zohlednit i skutečnost, že v případě trvajícího deliktu počne promlčecí doba běžet až ukončením protiprávního stavu, v případě opakujícího se deliktu posledním dnem dílčího útoku.
Soukromoprávní odpovědnost
Odpovědnost v oblasti životního prostředí může v širším smyslu spočívat i v občanskoprávní odpovědnosti. Jedná se například o povinnost k náhradě škody způsobené znehodnocením sousedních pozemků nebo odčinění újem na zdraví v důsledku kontaminace životního prostředí. Odpovědnost nahradit škodu nebo odčinit nemajetkovou újmu tíží primárně škůdce, případně osobu, která měla kontrolu nad protiprávním stavem. V zájmu prodávajícího je tedy přenést ekonomické důsledky této odpovědnosti na kupujícího, a to především sjednáním povinnosti odškodnění. Při některých majetkových transakcích je nicméně namístě sledovat i skutečnost, zda nedochází současně s převodem majetku rovněž i k přechodu dluhů, respektive obdobným účinkům. Zejména se jedná o případy převodu obchodního závodu nebo jeho části anebo o převzetí majetku. V případě převodu závodu dochází k přechodu dluhů, o nichž kupující věděl nebo vědět mohl, a není-li poškozenými udělen souhlas, prodávající zůstává ručitelem z těchto dluhů. O podobnou situaci jde i v případě takzvaného převzetí majetku, který spočívá ve zcizení veškerého majetku zcizitele nebo jeho poměrně určené části (zde je namístě zmínit, že i jednotlivě převáděná věc představující většinu majetku může takovou „poměrně určenou část majetku“ naplňovat). V případě převzetí majetku se kupující stává solidárním dlužníkem společně s prodávajícím. Dochází‑li tedy k přechodu dluhů nebo k rozšíření singulárního dlužnictví na solidární, je vhodné, aby mezi sebou strany jasně vymezily, které dluhy budou tou kterou stranou plněny vůči třetím osobám.
■ ■ ■
Stranám majetkových transakcí lze jednoznačně doporučit, aby věnovaly pozornost aspektům environmentální odpovědnosti a zohlednily tyto aspekty rovněž v konkrétních ujednáních transakční dokumentace. Obecně jsou přístupy k environmentální odpovědnosti podle výhodnosti pro kupujícího nebo pro prodávajícího shrnuty v tabulce. V ní uvedené principy však nelze uplatnit na všechny druhy transakcí. V případě transakcí spočívajících v převodu obchodního podílu ve společnosti závisí otázka environmentální odpovědnosti čistě na nastavení ekonomických parametrů transakce. Odpovědná osoba totiž zůstává stejná, a nedochází tak ani k přechodu žádného z výše uvedených druhů odpovědností. Kupujícímu se tedy nabízí zejména možnost ujednat právo na uplatnění slevy z kupní ceny obchodního podílu nebo, v případě podezření na problematickou situaci, rovněž pozastávku z kupní ceny (zádržné). Prodávající může naopak zpravidla uplatňovat přístup limitace nároků prodávajícího.
Autoři: JUDr. Ing. Vít Švestka a Mgr. Lukáš Srbecký